Emil Hácha
Na otázku „Kdo byl Emil Hácha?“ se u nás obvykle odpovídá ne zcela přesným označením „český protektorátní prezident“. (Po odtržení pohraničního území nacistickým Německem byl totiž zvolen československým prezidentem a teprve po obsazení zbytku našeho území a odtržení Slovenska se stal protektorátním prezidentem.) Jeho osobnost patří k mnoha historickým postavám našich „kontroverzních“ státníků z období útlaku a nesvobody, která v posledních stoletích provázela častěji dějiny našeho národa.
Rozporuplnost v případě Háchova hodnocení bývá spojena se zřejmou neochotou „starší generace“ se touto osobností a dobou vůbec zabývat a o ní přemýšlet. Je to pochopitelné, vždyť éra nacistické poroby se stala nesmlouvavým prubířským kamenem mravní odolnosti každého jedince - a prezidentovy postoje se v době okupace nelišily od chování značné části českého obyvatelstva. Tato ne zcela objasňovaná skutečnost proto podněcuje zájem nové generace. Ptá se stále naléhavěji po příčinách tohoto odmítavého přístupu, žádá vysvětlení a roste u ní oprávněná nedočkavost po rozřešení každé podobně maskované „historické hádanky“.
Heslovité seznámení s životopisem Emila Háchy vyvolává podrobnější otázky a zejména vyzývá k zamyšlení, zda a do jaké míry tato historická osobnost svým jednáním poskvrnila obraz našeho národa v době nacistické okupace. Také česká historiografie se několik desetiletí vyhýbala životopisnému zpracování. Takovému kroku dlouho nepřálo oficiální ideologické prostředí ani obecné povědomí, ve kterém často ve vztahu k tomuto tématu převládal a dosud panuje názor, že není třeba se zabývat existenciálně vynucenými slabostmi, selháním a bezzásadovým jednáním nemalých skupin obyvatel v minulosti vlastního národa.
Nedávno zesnulý historik Tomáš Pasák (1933-1995) se svými monografiemi a studiemi od šedesátých let minulého století směle „prolamoval“ do sporné a málo objasněné problematiky dějin 20. století. Posmrtně byla vydána v roce 1997 jeho publikace „JUDr. Emil Hácha (1938 - 1945)“. Kniha byla velmi rychle rozebrána. Čtenářům, kteří se snaží najít autorovo poselství totiž staví nekompromisní sebekritické zrcadlo: hledání smyslu vlastního života je obtížné nejen v tragických historických obdobích, kdy jde o existenci národa, ale je i zásadní, každodenní výzvou všem, kteří se pokoušejí najít skutečnou sebeidentifikační podobu ve svém přítomném jednání. A právě studium zabývající se obdobími historických krizí a útlaku našeho národa nabízí k tomuto účelu podstatně zřetelněji směrníky a kritéria, ve srovnání s těmi, jejichž naléhavost ustupuje do pozadí v každodennosti současného, zdánlivě „zcela klidného vývoje“.