• Úvodní stránka
• Rodové kořeny
• Rychlá kariéra úspěšného právníka
• Osobní život
• Dominanta Háchova života
• První etapa
• Druhá etapa
• Třetí etapa
• Závěr
• Odkazy

Reklama

Dominanta Háchova života (1938 - 1945)

Až v závěru Háchova života, když dosáhl 66 let, nastal pro něj čas nejtěžších zkoušek. Nejprve došlo ke dvěma dramatickým událostem v rodině: Na jaře roku 1938 poznamenalo jeho další život úmrtí manželky. Po tomto úderu ho již nikdy neopouštěly depresivní stavy. V tomtéž roce se po jedenáctiletém manželství rozvádí jeho dcera. Pro nábožensky tolerantního, ale hluboce duchovně založeného člověka, který sám prožil velmi harmonický a citově bohatý manželský život, byla tato událost velmi deprimující, navíc spojena s nesplněním pokračování starobylého rodu.

Celosvětová politická krize signalizovala již několik let počátek hrozby totální války. Západní velmoci váhaly, hledaly cesty k pacifikaci agresivních sil uvnitř svých zemí a pro dosažení dohody v mezinárodním měřítku s ulehčením (a následným krátkozrakým jásotem) obětovaly hlavnímu útočníkovi, triumfujícímu hitlerovskému Německu, malý československý stát (a s krátkozrakým jásotem se vzdaly svých závazků vůči němu). Pouze Winston Churchill nás v britské sněmovně alespoň politoval tímto nekrologem: „Je konec. Tiché, truchlící, opuštěné Československo ustupuje do temnoty …Stala se tu tragédie…Ať tomu bude jakkoliv, historie je skončena.“

Rok 1938 a následně pak 1939 znamenal pro český národ nepředstavitelnou katastrofu. Hitler se soustředil na rozbití ČSR. Snažil se zničit za každou cenu tento stát a získat středoevropský prostor pod vliv nacistického Německa. Mnichov pak zásadně změnil poměr sil na mezinárodní scéně. Hitler dosáhl svého dosud největšího politického vítězství. Průvodními jevy existence pomnichovské republiky byly vnitropolitická krize, pocity rozhořčení, únavy, apatie a zklamání. Ještě počátkem října se sice několik politiků pokusilo zabránit nejhoršímu vývoji změnou Syrového vlády. Toto úsilí však ztroskotalo. Na bezpodmínečný Hitlerův nátlak musel abdikovat prezident Beneš, který 22. 10. emigroval do Anglie. Došlo ke „zjednodušení“ stranického systému (20.10 byla zakázána KSČ), dne 18.11. bylo zveřejněno ustavující provolání Strany národní jednoty, která v definitivní podobě vznikla 30.11. Jejím předsedou byl R. Beran. Sjednocovala strany demokratické, konzervativní i fašistické, proto uvnitř strany docházelo k rozporům. Druhou stranou v Čechách a na Moravě byla Národní strana práce, která byla ustavena 18.12 a v jejímž čele stál A. Hampl. Mnichov zasáhl hluboce i do vztahů Čechů a Slováků. Byl schválen „manifest slovenského národa“ a byla jmenována slovenská autonomní vláda v čele s J. Tisem. Ve vnitřním vývoji vyvolávala situace na Slovensku vzrůstající znepokojení neboť v zájmu vlastních plánů v jihovýchodní Evropě se Hitler rozhodl podporovat slovenské separatistické tendence, takže již 12.10. měl F. Ďurčanský s H. Göringem rozhovor, v němž nadhodil možnost vyhlášení samostatného slovenského státu podpořeného Německem po stránce politické, hospodářské i vojenské. Život v okleštěné republice se vyvíjel velmi neutěšeně. Příliv uprchlíků s odstoupeného pohraničního území, rostoucí nezaměstnanost (bylo ztraceno 40% průmyslové kapacity republiky), sociální nejistota, zásobovací potíže, politická labilita a anarchie - to vše pochopitelně k uklidnění nepřispívalo. Zvlášť výrazně se to projevilo při dalším okleštění republiky tzv. vídeňskou arbitráží, kdy Maďarsko získalo velkou část slovenského území. tím ztratilo Československo 41 098 Km² a 4 879 000 obyvatel, z toho 1¼ miliónu Čechů a Slováků.

V této situaci se dostává do ohniska pozornosti celého národa osobnost Emila Háchy. - Pokusme se alespoň všeobecně posoudit okolnosti, které u nás v té době rozhodujícím způsobem ovlivňovaly každou politickou aktivitu ve zcela nových a v Evropě naprosto neočekávaných vnitřních i mezinárodních podmínkách a podmiňovaly tak každý Háchův krok.

Přehlédnout nelze již „vstupní“ fakta nastalé situace: Před několika dny se Hácha dočkal vytouženého penzionování. Nyní se zdráhá - po odstoupení a následující emigraci Dr. Beneše do Londýna - přijmout nabídku vlády na převzetí úkolu hlavy pomnichovského státu, politicky, ekonomicky a sociálně nezkonzolidovaného násilným odtržením pohraničních oblastí a potenciální hrozbou silného nacistického souseda. Ani nejpádnější nátlakový argument pro získání Háchova souhlasu není opomenutelný: „je to vaše národní povinnost“. Na takový argument, vyzývající k osobní oběti, se odpovídá nábožensky orientovanému člověku velice těžko - a také samotné zdráhání k takovému kroku je spojeno s mučivými otázkami.

Proč byl adresován tento požadavek právě přestárlému a nemocnému Emilu Háchovi? Je třeba připomenout, že tehdejší politicky velmi různorodě složená vláda byla schopna se dohodnout pouze na osobě politicky nezávislé a stranicky neutrální, jíž se ovšem dostalo značného společenského uznání a dokonce mezinárodního věhlasu. Hácha měl zkušenosti s řízením velké instituce (prezidentem Nejvyššího správního soudu byl třináct let), působil sice jako přísedící právní rady při ministerské radě, ale neočekávalo se, že by se u něj v seniorském věku mohly ještě projevovat mocenské ambice. Ostatně v představě vlády měly být příštímu prezidentovi ukládány pouze reprezentační a nikoli rozhodovací úkoly.

Hácha nakonec převzal prezidentskou funkci (30.11.1938). Ale již po pouhých čtyřech měsících stál před přetěžkým krokem, který záležel v podepsání dokumentu o plném obsazení zbytku státu, likvidaci ČSR a předání jeho další existence „pod ochranu říše“ (v noci ze 14. na 15. března 1939). Trnitá cesta pak pokračuje - pro tehdy již stále vážněji nemocného starce - nekonečným putováním následujícími mimořádně obtížnými šesti lety, v nichž patří období tzv. heydrichiády k těm nejdramatičtějším. Až prezidentovo úmrtí v cele pankrácké věznice (27.6.1945) ukončí bolestivou Kalvárii závěru Háchova života. Osobní tragédie vyústila do patnáctiminutového obřadu, za přítomnosti dcery zesnulého a jejího bývalého manžela, o sedmé hodině ranní na vinohradském hřbitově v Praze. Hrob nesměl být označen jménem zesnulého…

Vraťme se však do dnů, kdy obyvatelstvo ČSR teprve klade naléhavé otázky: Jak obstojí osobnost, na jejíž bedra byla naložena v té době mimořádná odpovědnost za další bytí národa? Do nového prezidenta vkládají mnoho nadějí. Každý jeho veřejný projev budou pak hluboce promýšlet a z různých přístupů hodnotit? Každý Čech naléhavě čeká v napjatém evropském ovzduší na základní existenciální odpovědi. Ptá se, zda může s naději očekávat nalezení uspokojivých východisek. A jak je vzdálen návrat do podmínek „první“ Československé republiky?

Historik T. Pasák stanovil z uvedeného hlediska tři etapy Háchových pokusů o to, aby čestně obstál se svými stále se zeslabujícími silami proti hrozbám nacistického Německa a jeho fašistickým pomahačům v zemi.