Historik T. Pasák stanovil z uvedeného hlediska tři etapy Háchových pokusů o to, aby čestně obstál se svými stále se zeslabujícími silami proti hrozbám nacistického Německa a jeho fašistickým pomahačům v zemi.
Období 1939 - 1941. Hácha je si vědom svého nedobrého tělesného i psychického stavu, přijímá dané existenční podmínkami státu a národa jako nezměnitelnou skutečnost, i když je si jako odborník vědom, že po právní stránce jsou „dohody“ neplatné. V tom je přirozeně v souladu s londýnským československým centrem, kterému (jak sděluje v pravidelném kontaktu Dr. Benešovi) se podřizuje. Protektorátní prezident je odhodlán i v této obtížné situaci vést nerovný zápas alespoň za udržení života českého národa v podmínkách daných Hitlerovým výnosem ze dne 16. března 1939.
V říjnu 1939 Hácha směle odepře složit slib věrnosti do rukou Hitlera a říšského protektora von Neuratha. Jeho odvážné zákroky ve prospěch internovaných českých občanů zabírají nemalou část jeho tehdejších státnických aktivit. Prezidentovi nelze ani upřít úsilí o vynalézavé manévrování ve zúženém akčním prostoru nebo snahu o používání „zdržovací taktiky“ v případech, kdy se mu to zdálo být užitečné. Benešovy depeše (ještě z počátku roku 1941) schvalovaly Háchovo počínání slovy: „nepovolovat, máte pravdu“, „mám plnou důvěru, že nepodlehnete nátlaku ani německému, ani našich oportunistů“?
Nelze ovšem skrývat, že docházelo k prezidentovým aktivitám, které vycházely z poněkud prostoduchých představ. Hácha vyhledává např. právní složky protektorátní autonomie, jejichž pozitivní hodnoty by mohly být - podle jeho předpokladů - prakticky využitelné. (Tento postoj dokládá například souhlas s podmínkami celní unie protektorátu s hitlerovskou říši.)
Jsou tyto akty výsledkem obav, že tímto druhem postojů brání zemi před větším nebezpečím, než jakým by bylo ustavení germanofilské nebo dokonce německé vlády? Zřejmě netuší, že je ceněným vězněm okupační správy. Ta v zájmu mezinárodně výhodného klamu o neměnném stavu v obsazené zemi si bude s prezidentem hrát jako kočka s myší a až do konce války jej neodvolá.
Hácha si jistě byl plně vědom brutality, zákeřnosti a výhledových germanizačních záměrů nacistické moci, ale svou stále méně účinnou taktikou „zabránit nejhoršímu“ se viditelně vzdaloval realitě a dostával se do společensky zhoubné politické izolace. Navíc odhalil nacistům slabiny svého manévrování. Okupační správa přesně odhadla způsoby, kterými je třeba na prezidenta účinně zaútočit - a neváhala jednat.
Háchův dosavadní kamuflovaný i účinný odpor byl definitivně zlomen zatčením a popravou prezidentových spolupracovníků (prostřednictvím kterých bylo udržováno spojení s londýnskou exilovou vládou) a exekucí stovek dalších českých vlastenců. Důsledek: Hácha přinucen k politice totálního ústupu a loajality. Svůj manévrovací prostor k taktice získávání alespoň minimálních zisků prakticky opouští. Téměř sedmdesátiletý prezident je na pokraji duševních sil.