Historik T. Pasák stanovil z uvedeného hlediska tři etapy Háchových pokusů o to, aby čestně obstál se svými stále se zeslabujícími silami proti hrozbám nacistického Německa a jeho fašistickým pomahačům v zemi.
1941 - 1943. Otevřením sovětské fronty se rozhořela válka do neslýchaných rozměrů a forem. 27.9.1941 nastupuje do nejvyšší nacistické funkce v protektorátě „kat“ Richard Heydrich s Hitlerovým jednoznačným pověřením: zasahovat s patřičnou přísností, proti rušitelům klidu a pořádku postupovat co nejostřejšími prostředky. Tentýž den byl vyhlášen výjimečný stav a následovaly krvavé represálie a četné popravy. Na české obyvatelstvo padl vší tíhou umrtvující psychický šok. Začíná definitivní likvidace národa? - Prezidenta psychicky zlomila hrůznost vzniklé situace a rozhoduje se pro jediné možné východisko: přihlásí se k loajální spolupráci s okupačními orgány.
Po útoku zahraničních parašutistů na Heydricha hrozí Hitler vymazáním státu a brzkým vyhnáním jeho obyvatel z prostoru Evropy. Dokazuje Vážnost svého rozhodnutí pohotově dokáže vyhlášením stanného práva (27.5. - 3.7.1942) a praktickými „důkazy“ při vyhlazení Lidic a kvapnou popravou více než tisíce osob. Až dopadení parašutistů zmírnilo Hitlerovy záměry k okamžitému odsunu Čechů z území protektorátu.
Stále častěji je také politika prezidentské kanceláře předkládána sice pod Háchovým jménem, ale realizují ji pronacisticky orientovaní úředníci. Ti také předkládají (18.9.1943) dokument označovaný jako Háchova závěť. Prezident ji sice podepsal, ale její obsah a význam snad příliš nevnímal. Také na veřejnosti již vystupuje stále méně. Nakonec přesídlil do lánského zámku.
Pro okupační orgány zůstává ovšem výhodné i v této situaci ukázat pro zahraničí neměnnost dosavadního stavu na okupovaném území tím, že budou dále udržovat Háchu v jeho úřadě.
Prezident však již byl v té době vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pouhou loutkou v rukou okupační správy. Hácha sice opakovaně uvažuje, zda by východiskem nebylo ukončení jeho života („jsem starý člověk a chtěl bych umřít se ctí“) , lavíruje však dále v bezbřehých a současně plytkých hranicích koncepce „menšího zla“. Snaží se zachránit český národ způsobem ohraničeným výsledky svého pragmatického uvažování. Na jedné straně odvážně odmítá dát souhlas s posláním kontingentu českého vojska na frontu (v téže době nastoupilo na frontu již 50.000 slovenských vojáků), na druhé však šokuje v době německé ofenzívy na východě projevem proti bolševismu.
Můžeme věřit, že Háchova politika byla v té době diktována strachem nikoli o vlastní osobu, ale o existenci národa. Svými aktivitami chtěl zabránit, aby represe nepostihla další stovky lidí. Ovšem tato taktika nemohla nalézt trvalé pochopení v zahraničí. Reakce v obsahu Benešovy depeše byly nekompromisní: „… Ode dneška nesmí naši vedoucí lidé, nesmí vláda a ovšem ani prezident v jakékoliv formě ustupovat. Je nebezpečné, že byste tím, že chcete zájmy národa jakžtakž hájit, vyvolávali dojem, že jdete nebo pomáháte nacismu ve válce proti Rusku …“.
V očích prostých obyvatel nebyl Hácha ani za uvedených okolností jednoznačně pokládán za kolaboranta. Jeho působnost byla spíše považována za vynucenou na nemocném člověku. Právě pocit bezmoci dokonce svým způsobem sbližoval okupační prožitky prostého člověka s prezidentovým postavením, který měl rozhodovat pod enormním nátlakem. Současně se ovšem začíná objevovat ve veřejném mínění stále častěji termín „háchovština“ jako synonymum pro označení české formy kolaborace.