Historik T. Pasák stanovil z uvedeného hlediska tři etapy Háchových pokusů o to, aby čestně obstál se svými stále se zeslabujícími silami proti hrozbám nacistického Německa a jeho fašistickým pomahačům v zemi.
1943 - 1945. Nacisté zavádějí režim tzv.„totální mobilizace“, aby zvýšili výkonnost pracovních sil. Pokračující katastrofální situace v zásobování obyvatelstva vyvolávala zoufalství. Ovšem jakékoliv rebelující snahy o zlepšení hospodářských a sociálních podmínek byly označovány za protiněmecké akce a záhy byly likvidovány gestapem. Ovzduší hrůzy a strachu si nezadalo s obdobím heydrichiády. Přes zvyšující se rozsah neúspěchů nacistické armády na východní frontě, bylo českému obyvatelstvu opakovaně zdůrazňováno, že prostor protektorátu se jednou musí stát německým a „Čech v tomto prostoru nemá už koneckonců co pohledávat“.
Naději posílilo až otevření druhé fronty v západní Francii (6.7.1944), které bylo s ulehčením pociťováno jako předzvěst definitivní porážky nacistické moci. Rozsah českých odbojových akcí na našem území nebývale vzrostl. Časté přelety svazů západních spojenců nad územím protektorátu zvyšovaly radost z blížícího se konce války.
Nemoc proměnila Háchu v lidskou trosku, neschopnou samostatně rozhodovat. Stal se osamělým, stále vážněji nemocným a duševně zhrouceným člověkem. V říjnu 1943 se dostavily opakované příznaky mozkové mrtvice. Zdravotní stav prezidenta se během podzimního času roku 1944 znovu výrazně zhoršil. (Československý poválečný soud o dva roky později zbaví Háchovy aktivity od roku 1943 jakékoliv trestní odpovědnosti, neboť si již v té době „nebyl vědom svého jednání a počínání“.)
Dr.Beneš však soudil o Háchovi, postiženém pokročilou arteriosklerózou, že je „starý a nestatečný“. Podobně Jan Masaryk nešetřil kritikou: „Žije zbaběle a nečestně…Jeho chování je lokajsky devótní…Osobně ať si dělá co chce, ale nesmí mluvit jménem národa." - Okupační režim ovšem ani v této situaci nemá zájem o prezidentovo odvolání, neboť jeho osobnost je „přesvědčivým" důkazem trvalého zachovávání kvazi-legality v okupovaném protektorátu.
I s půlstoletým odstupem je velmi obtížné charakterizovat šest let taktického Háchova politického manévrování - přestože je dokumentováno desítkami státních aktů - na škále definovatelné záporným pólem s označením „český fašismus“ nebo méně trestuhodnou známkou „vědomá kolaborace“, přes následujících několik mezistupňů k opačné mezi, charakterizované nejčastěji značně obecně jako "programový aktivní odboj proti okupačnímu režimu". Toto historické období se nesporně stalo prubířským kamenem etických hodnot národa. - Pokusme se však alespoň schématicky o typologii sociálních rolí realizovaných v té době, která se přirozeně týkala nejen prezidenta, ale každého českého dospělého obyvatele protektorátu.
Programový aktivní odboj proti okupačnímu režimu, promyšlený odpor, poškozující ekonomicky nebo propagandou nacistickou nadvládu, jinak řečeno - podle Franka, hlavy okupačního režimu - jde o osoby, které se ve výrocích a činech chovají k říši nepřátelsky. (Vezměme u této aktivity v úvahu ještě citlivou skutečnost důsledků: na jedné straně měli nacisté sami zájem, aby byl v obsazeném protektorátu "mírně" narušován klid a plynulost výroby, neboť takové akty je opravňovaly k represím, na druhé straně si také Hácha stále klade otázky po „menším zlu“ - po zvažování nesrovnatelných hodnot. Co je cennější: materiální škody způsobené říši nebo popravení čeští lidé, často zcela nevinní? Prezident vychází z koncepce ve světové válce poněkud úzkoprsé, že kromě okupantů existuje na českomoravském území také český národ, který je nezbytné hájit.)
Do této kategorie patří Háchovo udržování kontaktů s londýnskou emigrační vládou, neustálé intervence za stovky vězněných a k smrti odsouzených osob, zaručoval se za jejich loajálnost a můžeme předpokládat i Háchovu pomoc rodinám postižených okupačním režimem. Je třeba znovu připomenout, že nacisté si byli vědomi této formy Háchova odporu a likvidovali ji zatčením prezidentových spolupracovníků.
Rezistence, trpný ale odolný, a při každé vhodné příležitosti opakovaný odpor, záležející v omezování především pracovní činnosti na míru nezbytně nutnou, někdy spojený alespoň se záměrem „překážet svou neúčastí" na prorežimních programech, často vědomě vnějšně předstíraný. („Formy předstírání jsou také taktikou proti nepříteli“. Hlavně vědomě pokračovat v duchu Benešovy výzvy: „Nepovolovat, leda po těžkém boji.")- Rezistence ovšem byla oslabována vědomím, že v podmínkách přísně kontrolované pracovní povinnosti je vlastně každý zaměstnanec v protektorátě zcela nezbytně existenčně závislý na okupační správě.
K tomuto typu postojů patří mnohé Háchovy státní akty z období 1939 - 1940. Kromě nich prosazoval - bez ohledu na osobní rizika - takové předstírané úpravy, které mohly zmírnit některé sankce a bránil se proti zhoršení nacistickým režimem přijatých principů. (Výhod, které by mohly plynout z ceny, kterou bylo pro nacisty jeho setrvávání v prezidentské funkci, nemohl využít, neboť o této „devize“ neměl tušení.)
Zcela pasivní postoj, loajalita motivovaná buď „zabráněním dalších zbytečných ztrát na životech“ nebo neodpovědným „prožíváním za bukem“ („u nás nemusíme dělat nic, spojenci nám to vyhrají“). Ale také tento postoj se dostal do dvojího ovlivňování: Hitler zdůrazňoval prostřednictvím okupační moci princip, podle kterého „kdo se bude držet stranou, je zrádce českého národa“. Současně Československá vláda v zahraničí varovala před jakýmkoliv projevem loajality: „za jistou mez se jít nesmí“ (Beneš), neboť „i vynucená loajalita musí mít své meze“ (gen. Ingr).
Do Háchovy politické činnosti vstupovalo již od roku 1941 stále více loajálních postojů a rozhodnutí. Stáří a nemoc natolik oslabily presidentovy síly, že již nebyl schopen vzdorovat okupační správě.
Vědomá kolaborace, zvýšená pracovní aktivita pro říši, dobrovolná účast na manifestacích organizovaných okupačními institucemi. Takový člověk šíří kolem sebe názory o blahodárnosti okupace a o rozumnosti v podřízení se. Dokazuje okolí nesmyslnost jakéhokoliv odporu proti nacistické moci.
Vědomý kolaborant, pilný v pracovním výkonu, neopominutelný účastník všech manifestací organizovaných prorežimními institucemi, přesvědčující své okolí o výhodnosti spolupráce s nacisty (podporované argument o výhodách neúčastí Čechů na frontě a poměrném záfrontovém klidu v česko-moravském prostoru) a dokazující nesmyslnost jakéhokoliv odporu. (Do této kategorie patřil nezanedbatelný podíl Čechů, kteří podlehli strachu při komandování na svých pracovištích: Např. veřejného projevu na podporu odsouzení atentátu na Heydricha se na Staroměstské náměstí sešlo 65.000 osob.)
Také u Háchy bychom našli aktivity, které můžeme zařadit do této kategorie naší typologie - a to ještě z doby před jeho totálním zdravotním selháním. Patří sem především „ukázkový“ výše zmíněný projev proti bolševismu z roku 1941, projev na obranu celní unie protektorátu s říší aj.
Aktivní český fašismus, členství ve fašistických organizacích („Vlajka“, „Kuratorium pro výchovu mládeže“), přesvědčivé manifestování fašistických názorů na veřejnosti, ochota ke všem formám spolupráce a podpory nacistického režimu. Někteří „vlajkaři“ žádali udělení říšského občanství a hlásili se k dobrovolné službě na frontě. Členové této organizace kategoricky a nesmlouvavě vystupovali proti většině národa s argumentací: „Národ, který nechce pochopiti novou dobu a cestu ke svému rozkvětu, nemá pak už práva na život.“
Od nastoupení říšského protektora Heydricha a sdělení jeho nekompromisního požadavku občanům protektorátu, aby „činili pouze to, co může prospívat říši“, se Hácha i se svou vládou přihlásil k aktivní spolupráci s okupačním režimem a bez odporu plnil požadavky okupační moci. Manifest, přečtený presidentem v Národním divadle 19. června 1942 (den po dopadení statečných parašutistů, kteří zranili Heydricha), obsahoval výzvu: „Vidím jen jedinou cestu ke světlejším zítřkům, a to je návrat k povinnostem, jak jsme je převzali k říši, návrat bezvýhradný, celonárodní, otevřený a jednoznačný.“